Inflace nebyla v západním světě od druhé poloviny dvacátého století až dosud velkým problémem. V sedmdesátých letech se sice na globální úrovni objevil fenomén stagflace, tedy stagnujícího hospodářského růstu a stoupajících cen, ten však byl způsoben z větší části ropnou krizí a do té doby velmi rychlým růstem, jenž narazil na své možnosti. Lidé sice museli za zboží platit více, až na výjimky se však jejich životní úroveň zásadně nezhoršila. 

Na riziko inflace sice ekonomové poukazují, zejména ve spojení s hospodářskými politikami, neustále, nedávná ekonomická a finanční krize však debatu ještě zesílila. Zatímco uprostřed krize ceny klesaly, objevují se obavy, aby po jejím překonání nedošlo naopak k rychlému nárůstu cenové hladiny. Státy na celém světě se musely zadlužit, aby hospodářství nekleslo ještě hlouběji a nyní hledají způsoby, jak dluhy splatit.

Zástupci jedné z nejhodnověrnějších finančních institucí světa, Mezinárodního měnového fondu, hovoří o potřebě zvýšení inflačního cíle na čtyři procenta. Jiní ekonomové, jako například Joshua Aizenman a Nancy Marion, vidí jedinou možnost, jak redukovat vysoký americký dluh, v tom, že příští roky bude inflace na pěti procentech. V dobách slabého hospodářského růstu jde prý o jediné efektivní řešení. Kenneth Rogoff, harvardský profesor a bývalý člen vedení MMF, vyzývá americkou centrální banku k nastavení šestiprocentního inflačního cíle. 

Uznávané moderní ekonomické teorie dosud počítaly se stabilními penězi jako jedním z hlavních paradigmat. Za optimální inflační cíl byla považována zhruba dvě procenta. Toto uvažování se ale zjevně mění a především vyspělý svět směřuje k laxní měnové politice. Možná žijeme v době, kdy dochází k novému nastavení peněžní stability. A je otázkou, zda z úvah o čtyř či šestiprocentní inflaci nevzejde nebo nebude vynucen ještě vyšší inflační cíl. Proti takovým úvahám ostře vystupují Němci, pro něž měnová stabilita v dosavadním chápání zůstává základní hodnotou. „Mezinárodní měnový fond si hraje s ohněm,“ reagoval na zmíněný inflační návrh MMF prezident Německé spolkové banky Axel Weber.

Z historického hlediska nemusí být náhodou, že se za měnovou stabilitu zasazují právě Němci. Ačkoliv nebyli jediní, právě jejich zkušenost s inflací, která přerostla v hyperinflaci a znamenala naprostou destrukci marky, jsou silné, i když pocházejí už z dob Výmarské republiky. Německá hyperinflace a její důsledky však mohou posloužit jako odstrašující příklad pro všechny ostatní.

Ačkoliv se diskuze o inflaci mohou zdát jako ryze technické, případné důsledky jdou mnohem hlouběji. Inflace se totiž dotýká úplně všech a ovlivňuje měřítka hodnot celé společnosti. Z jejího pohledu jde o důvěru ve stát a nakonec může být v sázce i důvěra v demokracii jako takovou.

Ovlivňovat inflaci znamená ovlivňovat společenské uspořádání. V moderních společnostech už peníze nehrají jen roli prostředku směny, ale tvoří jednu ze základních hodnot, podobně jako společenské postavení či rodina. Jakmile na peníze přestane být spolehnutí, posunují se hodnoty celé společnosti a dochází k radikalizaci.

Ekonomická a politická destabilizace jdou ruku v ruce. Vzájemně se posilují. Slabý stát nedokáže nic jiného než platit své dluhy tak, že roztočí tiskařské stroje. Výsledná inflace pak stát oslabuje ještě více. A to především proto, že stát tím porušuje nepsanou dohodu s občany.

Inflaci není možné podceňovat. Stabilní peníze jsou v dnešní společnosti silně zakořeněny a lidé je berou jako jistotu. Obchodní smlouvy a majetky jsou založeny na důvěře v konstantně nízkou inflaci. Pakliže je tato důvěra nabourána, dochází k roztržkám. Zaměstnanci stojí proti zaměstnavatelům, dlužníci proti věřitelům, staří proti mladým atd.

Dnes se zdá, že je inflace pod kontrolou a že si státy mohou určovat, jak vysoká vlastně bude. Také v poválečné Výmarské republice docházelo k využívání inflace k rychlejšímu hospodářskému ozdravení a nastartování růstu. Inflace může být krátkodobě prospěšná: dluhy se splácejí snadněji, aniž by musely výrazněji růst daně. Jak se ale ukázalo i ve Výmarské republice, snadno se vymkne kontrole, stačí jen nějaký impuls. Zatímco zpočátku se může inflace jevit jako bezbolestné řešení problémů, po čase je přesným opakem. Inflace je překvapivá, nespravedlivá a nedemokratická. Nepatří k transparentním opatřením – teprve poté, co proběhne, si občané uvědomí, že přišli o část kupní síly. To může mít z hlediska reálné politiky svou přitažlivost, ale zároveň je vysoce nebezpečné.