10.02.2011 11:54

3. Reparace

S reparacemi byla potíž od samého počátku. Jak napsal americký expert Norman H. Davis o řešení této otázky: „Některé delegace chtěly Německo zničit, některé chtěly kasírovat reparace a další chtěly oboje. Některé chtěly kasírovat víc, než Německo přislíbilo nebo bylo schopno dodat a další mu chtěly sebrat kompletní kapitál, zničit ho a pak mu prezentovat rozsáhlé reparační požadavky.“[1] V dopise britskému premiérovi Lloydu Georgeovi dokonce napsal: „Požadování tak velké sumy hrozí nebezpečím, že Německo odmítne splácet a konfrontuje tak spojence s veřejným snížením požadavků nebo s podstoupením vojenské okupace na dobu neurčitou, a to buď proto, aby si vynutili přijetí požadavků, nebo proto, aby je sami uspokojili.“[2]

3.1 Bezprecedentní reparace

Reparace nebyly v mezinárodním právu novinkou, ovšem na Německo byly ušity v bezpříkladné výši. Nejenže měli Němci odškodnit obyvatelstvo spojeneckých zemí a jeho ztráty, které způsobila německá armáda na zemi, na moři i ve vzduchu, ke všemu měli převzít platbu důchodů penzionovaných vojáků.

Nebylo však vůbec jasné, jakou formou by mělo Německo platit. Uvažovalo se o vyslání německých pracovních sil, které by pomáhaly s obnovou zejména ve Francii a Belgii. Proti tomu se však vzedmula mohutná vlna odporu odborů a průmyslníků v těchto zemích, kteří si sami od obnovy slibovali pracovní příležitosti a příjmy. Dodávky průmyslového zboží zase jednoznačně odmítli Britové. Jenže Německu byla velmi omezena i možnost obchodu, když došlo ke konfiskaci jeho námořní flotily i přepravních vagónů.

Jeden z hlavních amerických poradců přes reparace Bernard Baruch, který byl velkým odpůrcem drakonických francouzských požadavků, tehdy varoval, že „Německo má zaplatit určité odškodnění, ale zároveň jsou mu odebírány možnosti, aby zaplatilo.“ [3]

Spojenci zprvu neurčili celkovou částku, kterou by Výmarská republika měla na reparacích zaplatit. Usnesli se jen na tom, že s placením má začít v srpnu 1919 a pokračovat v něm do května 1921, kdy se měla sejít reparační komise. Do té doby mělo Německo zaplatit 20 miliard zlatých marek a ročně odevzdávat 38 milionů tun uhlí rovnou po dobu deseti let. K tomu měly být připočítány ještě další dodávky dřeva, chemikálií a dalších surovin.[4]

3.2 Brzké problémy

Už na jaře roku 1920 se ale Německo dostalo do zpoždění s dodávkami uhlí, také kvůli probíhajícímu Kappovu puči, který zastavil výrobu. Šlo však o dobrou záminku pro nová jednání mezi spojenci a politiky Výmarské republiky. Spojenci byli zjevně připraveni k jistým ústupkům, ale němečtí politici se prezentovali příliš sebevědomě a žádali příliš. Jednání tak skončila krachem. [5]

Namísto zmírnění reparační politiky spojenců od nich přišel konkrétní, ale zcela nereálný plán. Britský premiér Lloyd George konečně kývnul na tvrdý francouzský návrh. Německo mělo zprvu platit roční obnos dvou miliard zlatých marek, a to po dobu 42 let. Za tuto dobu by se navíc roční suma zvyšovala až na konečných šest miliard zlatých marek. Po celou tuto dobu mělo Německo odevzdávat 26% zisku z vývozu. Vznikl tak takzvaný „Londýnský plán splátek“.[6]

Německo předložilo vlastní představu o výši reparací. Celkově bylo ochotno zaplatit 30 miliard marek. Reparační komise se v květnu 1921 nicméně přiklonila spíše ke spojeneckému návrhu, když celkovou výši reparací vyčíslila na 132 miliard zlatých marek, splatných ve třech úpisech, přičemž ten třetí, nejvyšší, mohl Německu při pravidelném plnění závazků odpadnout. [7]

Reparační realita byla ale ještě horší, než jak ji ukazují tvrdé podmínky. Vztahovala se totiž na předválečný kurz marky vůči dolaru, který byl zhruba 4:1. Dluh 50 miliard zlatých marek tak představoval 12,5 miliard dolarů. Jenže v květnu 1921 už na tuto částku bylo třeba vyhradit 750 miliard papírových marek, protože kurz od začátku války klesl na 1:60 vůči dolaru. První miliardu zlatých marek přitom Německo muselo uhradit do konce května 1921. Toho nemohla vláda docílit jinak než vytištěním potřebných peněz. V důsledku toho se kurz vůči dolaru opět propadl, a sice na 1:310. Takto přispívaly reparace k roztáčení inflační spirály.[8]

Na setkání Americké historické asociace 29. prosince 1922 prohlásil americký ministr zahraničí Hughes: „Nemůžeme tyto problémy považovat za čistě evropské, jsou to problémy celého světa.“ A dodal: „Dokud se Německo nezotaví, nedostaví se ani hospodářské zotavení Evropy.“ [9]

Z této myšlenky měl později vzniknout Dawesův plán, ovšem v té době se proti Hughsově iniciativě postavila Francie v čele s premiérem Poincaré. USA a Velká Británie si ji nechtěli rozhádat, proto nabídka na „vyjmutí otázky reparací z politiky“ ležela více jak jeden rok ladem. [10]

3.3 Neoblomní Francouzi

Kabinet kancléře Josepha Wirtha [11] se ocitl v nelehké úloze. Na jedné straně se vyslovoval pro dodržení podmínek spojenců a razil „politiku plnění“[12], na druhé straně si uvědomoval problematičnost situace a kritizoval omezené dodávky uhlí, které vyjednal průmyslník Stinnes a Lubersac (Stinnes-Lubersacova dohoda) s Francouzi. Wirth čelil snahám pravice zavést deflační politiku, v níž pravice viděla jedinou šanci na stabilizaci hospodářství. [13]

Spojenci, zejména pak Francie, však problémy německého hospodářství stále nemínily reflektovat a na splácení dohodnutých reparací trvali. V červenci 1922 německá vláda oznámila, že další splátku nezaplatí, protože si to nemůže dovolit a nebude si to moci dovolit ani v letech 1923 a 1924.[14]

Ministr zahraničí Walther Rathenau vyvinul značnou diplomatickou iniciativu vůči Francouzům. V říjnu 1921 vedl rozhovory s Louisem Loucherem o takzvaném ujednání z Wiesbadenu (Wiesbadener Abkommen). V něm šlo o modifikaci reparačního plnění, konkrétně pak směrem ke zvýšení podílu, který bude poskytován ve formě zboží.[15]

Známky uvolňování napětí však byly klamné. Ve Francii se proti těmto návrhům, kterým se francouzská vláda nebránila, zvedla vlna odporu průmyslníků a odborů. Toho se chopil pravicový politik Raymond Poincaré, jemuž se vytrvalou kampaní podařilo přimět k odstoupení premiéra Aristida Brianda, jenž byl spolu s Lloydem Georgem přístupný jednání s Německem o reparačních modifikací a stejně jako on měl za to, že Německo nemá být zcela ponižováno. S nástupem Poincaré však padly naděje na zmírnění reparací. Tento politik totiž sveřepě trval na jejich plnění tak, jak ho vyhlásila reparační komise. Eskalující napětí mezi Francií a Německem tak mělo trvat další dva roky. [16] Robert W. Boyce nicméně píše o tom, že Poincaré byl svolný ke kompromisní dohodě s Německem, ale nástup Cunova kabinetu, který žádal až příliš velké ústupky a také kritika části francouzských politiků, přiměla Poincaré k tvrdému postoji.[17]

Již v souvislosti s listopadovým odstoupením Wirthova kabinetu mluvil francouzský premiér Poincaré o nutnosti obsadit část Německa, pokud nebude plnit reparační nároky. Ministr zahraničí Rathenau měl před svou smrtí [18] prohlásit, že okupace Porúří je nevyhnutelná. [19]

 

3.4 Hledá se kancléř

V této situaci bylo Německo bez vlády a žádný z ambiciózních politiků, ať už to byl Gustav Stresemann[20] nebo Konrad Adenauer, se nemohl opřít o parlamentní většinu. Prezident Fridrich Ebert se proto rozhodl pro bezpartijního kandidáta Wilhelma Cuna[21], který měl blízko k podnikatelské sféře. Nejenže byly v této kritické fázi existence Výmarské republiky obejity principy přímé demokracie, když se nejvyššího postu v zemi ujal nevolený zástupce, ale navíc byl pod vlivem hospodářské a bankovní lobby, která se tvářila, jakoby se jí problémy země netýkaly a nemínila podat pomocnou ruku. Nutno však dodat, že Fridrich Ebert pro svůj plán zajistil dostatečnou podporu v Říšském sněmu.[22] Nejsilnější strany[23] se tak vzdaly odpovědnosti ve chvílích, které vyžadovaly rázné politické řešení a přenechaly předpokládatelné nepopulární kroky takříkajíc úřednickému kabinetu, jehož kroky byly nicméně velmi nepřesvědčivé a eskalaci krize nezabránily, pokud jí rovnou nenapomohly.[24]

3.5 Slabý Cuno

Kancléř Cuno se snažil navázat na politiku Wirtha, pokoušel se o srovnání vztahů s Velkou Británií a Spojenými státy americkými, žádal odložení reparačních plateb. Pokoušel se zvýšit hospodářskou efektivitu Německa, vybírat důsledněji daně, udržet vyrovnaný rozpočet, zasáhnout proti formujícím se kartelům a navázat inflaci na mzdy. [25]

Cuno a jeho okolí se však za celou dobu své vlády nevyvázali z moci hospodářských kruhů a v zásadě vyhovovali jejich požadavkům. Ekonomická opatření se tak orientovala tím směrem, aby co možná nejméně škodila velkoprůmyslníkům a bankám. Nesly se ve znamení negace výdobytků dělnického hnutí z let 1918-1919. To znamená, že mělo dojít ke zrušení osmihodinového pracovního dne, upravení kolektivních smluv, omezení funkce odborů jako vyjednávacích partnerů se zaměstnavateli a také k redukci podpory v nezaměstnanosti.[26] Naproti tomu stály návrhy, jako zvýšení daní či řešení inflace s pomocí zlatých rezerv Říšské banky. To však hospodářské kruhy odmítaly. Samotné úvahy o zrušení a omezení výdobytků sociálního státu budily myšlenky na nový třídní boj. [27]

Rovněž reakce na kritiku Francouzů a dalších spojenců, že Německo se opožďuje s platbami a dodávkami, kopírovala zájmy hospodářských kruhů. Na začátku ledna 1923 nabídl Cuno platbu 20 miliard zlatých marek[28], což mělo být navázáno na zrovnoprávnění Německa v mezinárodním obchodu a opuštění od okupace měst Düsseldorf a Duisburg. Tato nabídka byla odmítnuta a 11. ledna začala okupace Porúří.

Cuno do poslední chvíle doufal, že Francie a Belgie k okupaci nepřistoupí, neměl proto připraven žádný plán a reakce tak byla do značné míry provizoriem.[29] Německá vláda se rozhodla vyzvat obyvatele Porúří k pasivnímu odporu, který se setkal u veřejnosti s příznivým ohlasem, měl však diskutabilní výsledky. Francouzi a Belgičané na opuštěných místech zaměstnali vlastní lidi a ty, co odmítali poslušnost, zatýkali. Německá vláda také musela lidem v pasivním odporu vyplácet mzdy. Zároveň stále plnila reparace Itálii a Velké Británii. Soukromí podnikatelé však nechtěli přistoupit ke zvýšení daní, na což Cunova vláda ani nijak zásadně netlačila. Teprve po velkém tlaku poskytli alespoň půjčku státnímu sektoru. Ten už však stejně spoléhal převážně na tiskařské stroje, kterými tiskl stále nové peníze a neustále snižoval hodnotu marky. [30]

Rovnice, kdy vláda vyplácela postižené pasivním odporem a kdy podnikatelé, mající na Cuna enormní vliv, odmítali zvýšení daní, vedla ke zvýšení ročního deficitu z 6.1 miliard marek v roce 1922 na 11.7 miliard marek v roce 1923. Ceny stoupaly a stát tisknul peníze jen proto, aby pokryl poptávku po měně. [31]

[31] Tipton Frank, A history of modern Germany…, str. 332