10.02.2011 11:48

Tato práce se zabývá krizovými roky 1922-1923 ve Výmarské republice. Jednalo se o do té doby největší politickou, společenskou i ekonomickou zkoušku mladé demokracie, která vznikla na troskách v první světové válce poraženého císařského Německa. 

Výmarská republika se už od svého vzniku v roce 1918 netěšila důvěře vlastních občanů. Zejména heslem buržoazie pak bylo „Pod císařem bylo všechno lepší“. Dalo se předpokládat, že po vyrovnání se s válečným otřesem a stabilizací nového mezinárodního uspořádání dojde ke společenskému i politickému smíření. To, co se povedlo vítězným mocnostem, Francii, Velké Británii a Spojeným státům americkým, však poraženému Německu dopřáno nebylo.

Výmarská republika se za celou dobu své krátké existence nedokázala vrátit k normalitě. Běžný stav, ve kterém se nacházela, byl stav krizový. Krize první fáze existence Výmarské republiky vrcholila v roce 1923. Po šoku z válečné porážky a nekompromisních mírových podmínek se dostavila dramatická zkušenost z inflace, jíž významně podpořila francouzská okupace Porúří. Vláda se s ní sice dokázala vypořádat a na základě hospodářské a měnové stabilizace odrazila Německo na růstovou křivku vývoje, nebylo to však zadarmo. Cena byla vyplacena ze všeho nejvíce důvěrou Němců v demokracii. Ta pro ně byla něčím novým, částečně vnuceným válečnou porážkou a v prvních letech Výmarské republiky je nedokázala přesvědčit ani svými výhodami. Tato problematika má několik rovin a jistě v ní hraje roli i nesmyslné, přesto používané srovnání s předválečnou silou Německa a poválečnou slabostí Výmarské republiky. Od válečných vrcholů až po drsný poválečný dopad přitom Němce dělilo pouhých pět let (1918-1923).

Přímé problémy spojené s hyperinflací a s ní souvisejícím nebo z ní vyplývajícím komplexem dílčích karambolů, se vyřešit podařilo. Nepodařilo se však vyřešit celkovou ztrátu důvěry v republiku a demokracii, kterou spustil faktický finanční krach říše. [1]

Cíl práce

Téma práce jsem zvolil proto, že podle mého názoru měly dopady hyperinflace dalekosáhlý vliv na společnost i politiku. Hyperinflaci navíc v letech 1922 a 1923 provázely okolnosti, které s ní byly přímo spojeny nebo aspoň vzájemně souvisely. Jedná se především o okupaci Porúří a pokusy o puče, a to jak levicové, tak pravicové. Tyto události od sebe nelze oddělit, protože se navzájem prolínají a jedna ovlivňovala druhou. 

Cílem práce je popsat krizové období a odpovědět při tom na otázky:

1.      Jak se vláda vypořádala s komunistickou a ultrapravicovou hrozbou.

2.      Nakolik hyperinflace přispěla k deprivaci lidí.

3.      Zda hyperinflace pomohla nástupu hitlerismu a nacismu na počátku třicátých let.

Struktura práce

V bakalářské práci se budu zabývat těmi největšími problémy, které Výmarskou republiku v letech 1922, ale především 1923 postihly. Postupovat budu chronologicko-deskriptivně s tím, že některé kapitoly se budou časově překrývat, aby mohly být zpracovány uceleně.

Hyperinflaci lze jen těžko oddělit od ostatních komplikací, jimiž země v této době procházela – zejména proto, že s hyperinflací přímo souvisí. V prvních kapitolách rozeberu okolnosti inflace ve Výmarské republice a pokusím se nastínit podhoubí, které zde pro následné problémy existovalo od začátku války. Dále se zaměřím na reparační otázku. Především pak na to, jak reparace vedly ke znehodnocení měny a na to, jak neúspěšná snaha Německa o vyřešení reparací vedla k okupaci Porúří, jež je další kapitolou práce. Zde pro mě byl důležitý pasivní odpor, který hrál podstatnou vnitropolitickou roli a znásobil existující měnové problémy. Následuje rozbor dopadů inflace na společnost, která se rozštěpila na ty, kteří na hyperinflaci nesmírně tratili a na menšinu těch, kteří se díky ní dokázali obohatit. Poslední část práce je věnována radikálním řešením, pro něž hyperinflace vytvořila prostor. Vedle méně nebezpečných separatistických tendencí to je především hrozba komunistického puče a radikálně-pravicového převratu  

Literatura

Pro svou práci jsem použil knihy pojednávající meritorně o dějinách Výmarské republiky, především pak o jejích problémech a krizích. Z větší části se jedná o díla německých historiků, doplněná historiky anglickými či americkými (především pro kapitolu o reparacích a Rúrské krizi). Česky psanou literaturu jsem nevyužil, zejména proto, že téma Výmarské republiky obecně a především pak hyperinflační krize u nás nepatří k frekventovaným. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem si toto téma zvolil.

Vycházel jsem především z monografických děl renomovaných historiků zaměřených na krizové fáze Výmarské republiky a tím také na přechod od demokracie k totalitě. Jedná se především o dílo německého historika Hanse Mommsena Die Verspielte Freiheit, které považuji za velmi kvalitní a komplexní syntézu událostí let 1918-1933 s důrazem na erozivní tendence, jež na stát působily. Výhodou díla je také skutečnost, že jeho autor hojně čerpá z archivních dokumentů. Maximálně komplexně se fenoménem výmarské inflace zabývá Gerald D. Feldman v díle The Great Disorder, které sleduje jeho politické, ekonomické i společenské aspekty. Feldman je historikem, který se hyperinflaci věnuje dlouhodobě a patří k nejuznávanějším odborníkům na toto téma. Čerpal jsem také z knihy Verkehrte Welt Martina Geyera, která rovněž obsáhle pojednává o vážných komplikacích, jimiž Výmarská republika procházela, avšak s důrazem na Mnichov, což není od věci, protože právě toto město bylo v této době základnou pravicového extremismu. Geyer na konkrétních příkladech demonstruje rozpad společenských hodnot. Poměrně nový pohled na problémy Výmarské republiky zprostředkovává také v roce 2007 vydaná kniha německého historika Erica Weitza (v anglickém překladu) Weimar Germany: Promise and Tragedy. Tato kniha je užitečná především v pohledu na tehdejší společnost, když vychází z dění v Berlíně. Podnětné otázky pro budoucí historiografických výzkum, rozebrání kontroverzí, ale také řadu odpovědí nabízí souborná práce Eberharda Kolba Die Weimarer Republik. Konkrétně pro otázku reparací a politiku Cunovy vlády mi bylo nápomocno dílo The Cuno Government and Reparations od Hermanna-Josefa Rupiepera. Pohled na složité manévrování vlád podstupované pro záchranu demokracie a parlamentarismu, které byly pod neustálým tlakem, obzvlášť v kritickém období roku 1923, poskytuje kniha Das Schwierige Spiel des Parlamentarismus německého historika Thomase Reithela. Pro lepší vhled do zásadního rozhodování kancléře Gustava Stresemanna jsem využil dvě respektované biografie: Gustav Stresemann: Weimars Greaters Statesman od Jonathana Wrighta a Gustav Stresemann: Patriot und Staatsmann od Johna P. Birkelunda. Oběma je vlastní pozitivní nahlížení Stresemannových činům, proto jsem k nim jako ke zdrojům přistupoval zprvu obezřetně, studium dalších materiálů ale kladnou roli Stresemannova kancléřství potvrdilo. Pro pochopení ekonomického aspektu inflace jsem použil díla Carla Ludwiga Holtfrericha Die Deutsche Inflation a Knuta Borchardta Wachstum, Krisen, Handlugspielräume.

Aktuální reflexe inflace

Inflace nebyla v západním světě, ani konkrétně v Německu, od druhé poloviny dvacátého století až dosud velkým problémem. V sedmdesátých letech se sice na globální úrovni objevil fenomén stagflace, tedy stagnujícího hospodářského růstu a stoupajících cen, ten však byl způsoben z větší části ropnou krizí a do té doby velmi rychlým růstem, jenž narazil na své možnosti. Lidé sice museli za zboží platit více, až na výjimky se však jejich životní úroveň zásadně nezhoršila. [2]

Na riziko inflace sice ekonomové poukazují, zejména ve spojení s hospodářskými politikami, neustále, nedávná ekonomická a finanční krize však debatu ještě zesílila. Zatímco uprostřed krize ceny klesaly, objevují se obavy, aby po jejím překonání nedošlo naopak k rychlému nárůstu cenové hladiny. Státy na celém světě se musely zadlužit, aby hospodářství nekleslo ještě hlouběji a nyní hledají způsoby, jak dluhy splatit.

Zástupci jedné z nejhodnověrnějších finančních institucí světa, Mezinárodního měnového fondu, hovoří o potřebě zvýšení inflačního cíle na čtyři procenta.[3] Jiní ekonomové, jako například Joshua Aizenman a Nancy Marion, vidí jedinou možnost, jak redukovat vysoký americký dluh, v tom, že příští roky bude inflace na pěti procentech.[4] V dobách slabého hospodářského růstu jde prý o jediné efektivní řešení. Kenneth Rogoff, harvardský profesor a bývalý člen vedení MMF, vyzývá americkou centrální banku k nastavení šestiprocentního inflačního cíle. [5]

Uznávané moderní ekonomické teorie dosud počítaly se stabilními penězi jako jedním z hlavních paradigmat. Za optimální inflační cíl byla považována zhruba dvě procenta. Toto uvažování se ale zjevně mění a především vyspělý svět směřuje k laxní měnové politice. Možná žijeme v době, kdy dochází k novému nastavení peněžní stability. A je otázkou, zda z úvah o čtyř či šestiprocentní inflaci nevzejde nebo nebude vynucen ještě vyšší inflační cíl. Proti takovým úvahám ostře vystupují Němci, pro něž měnová stabilita v dosavadním chápání zůstává základní hodnotou. „Mezinárodní měnový fond si hraje s ohněm,“ reagoval na zmíněný inflační návrh MMF prezident Německé spolkové banky Axel Weber.[6]

Společenský dopad

 Z historického hlediska nemusí být náhodou, že se za měnovou stabilitu zasazují právě Němci. Ačkoliv nebyli jediní, právě jejich zkušenost s inflací, která přerostla v hyperinflaci a znamenala naprostou destrukci marky, jsou silné, i když pocházejí už z dob Výmarské republiky. Německá hyperinflace a její důsledky však mohou posloužit jako odstrašující příklad pro všechny ostatní.

Ačkoliv se diskuze o inflaci mohou zdát jako ryze ekonomické, případné důsledky jdou mnohem hlouběji. Inflace se totiž dotýká úplně všech a ovlivňuje měřítka hodnot celé společnosti. Z jejího pohledu jde o důvěru ve stát a nakonec může být v sázce i důvěra v demokracii jako takovou.[7]

Ovlivňovat inflaci znamená ovlivňovat společenské uspořádání. V moderních společnostech už peníze nehrají jen roli prostředku směny, ale tvoří jednu ze základních hodnot, podobně jako společenské postavení či rodina. Jakmile na peníze přestane být spolehnutí, posunují se hodnoty celé společnosti a dochází k radikalizaci.

Ekonomická a politická destabilizace jdou ruku v ruce; vzájemně se posilují. Slabý stát nedokáže nic jiného než platit své dluhy tak, že roztočí tiskařské stroje. Výsledná inflace pak stát oslabuje ještě více. A to především proto, že stát tím porušuje nepsanou dohodu s občany.

Inflaci není možné podceňovat. Stabilní peníze jsou v dnešní společnosti silně zakořeněny a lidé je berou jako jistotu. Obchodní smlouvy a majetky jsou založeny na důvěře v konstantně nízkou inflaci. Pakliže je tato důvěra nabourána, dochází k roztržkám. Zaměstnanci stojí proti zaměstnavatelům, dlužníci proti věřitelům, staří proti mladým atd.

Dnes se zdá, že je inflace pod kontrolou a že si státy mohou určovat, jak vysoká vlastně bude. Také v poválečné Výmarské republice docházelo k využívání inflace k rychlejšímu hospodářskému ozdravení a nastartování růstu. Inflace může být krátkodobě prospěšná: dluhy se splácejí snadněji, aniž by musely výrazněji růst daně. Jak se ale ukázalo i ve Výmarské republice, snadno se vymkne kontrole, stačí jen nějaký impuls. Zatímco zpočátku se může inflace jevit jako bezbolestné řešení problémů, po čase je přesným opakem. Inflace je překvapivá, nespravedlivá a nedemokratická. Nepatří k transparentním opatřením – teprve poté, co proběhne, si občané uvědomí, že přišli o část kupní síly.  

1. Od inflace k hyperinflaci

Historický výzkum inflace ve Výmarské republice trvá už několik desítek let, stále však nelze říct, že jsou všechny otázky této problematiky uspokojivě vysvětleny. Již uskutečněné závěry navíc nejsou zcela jednotné a v některých zásadních ohledech se míjí.

1.1 Pozitiva a negativa

  Rozporuplný je především pohled na otázku, zda v případě výmarské inflace šlo o převážně negativní či pozitivní jev. Pamětníci a výklady dopadů na život obyvatelstva obvykle akcentují negativa spojená především s hyperinflací. S odstupem však proti nepopiratelným problémům lze postavit také pozitiva, která inflace poskytovala v bezprostředním poválečném období. Podařilo se rychle demobilizovat miliónovou armádu, došlo k rapidnímu odbourávání nezaměstnanosti přeměnou válečného průmyslu na mírový a k přizpůsobení obchodu mezinárodní poptávce. To vše by bylo zřejmě mnohem pomalejší, kdyby se stát snažil držet inflaci na uzdě. [8]

1.2 Delší proces

Mezi historiky panuje konsensus v tom, že inflaci je třeba chápat jako proces, který se započal již v roce 1914 se začátkem války. Tento proces však procházel fázemi, kterým se dá – i s ohledem na interpretaci – přisoudit odlišné hodnotící znaménko. Inflace prošla fázemi relativně stabilní a kredibilní měny, přes rychlý propad měny až po dramatické znehodnocení peněz, pro které se vžil pojem „hyperinflace“. Její kulminace začala na přelomu let 1922 a 1923 a bezprostředně souvisí s neschopností Německa platit přemrštěné reparace a následnou okupací Porúří. [9] Dramatický průběh hyperinflace, která nabourala život takřka celé společnosti, nelze vnímat jinak než negativně, jakkoliv její důsledky vedly k určitému uvolnění mezinárodní situace. Je to ale právě hyperinflace, která svým relativně krátkým a destruktivním průběhem, přebíjí vnímání inflačního procesu jako takového.[10] Německý historik Carl Ludwig Holtfreich, jako jeden z předních odborníků na výmarskou inflaci, ji až do léta 1922 hodnotí jako racionální hospodářsko-politickou strategii. Dokonce tvrdí, že volání po deflační či tvrdě stabilizační politice, jež se už v té době objevovala, by vedla k pádu demokratického parlamentarismu už před rokem 1923.[11] To je pochopitelně kontroverzní a hypotetické tvrzení, jehož potvrzení by – jak tato práce také ukáže – do velké míry záleželo na konkrétní vládě, která svou slabostí či silou dokázala na labilní politické scéně Výmarské republiky ovlivnit mnohé. Zároveň je otázkou, zda lze skutečně chápat jednotlivé fáze inflačního procesu samostatně. V izolované podobě jistě přinesly i pozitivní efekty, zároveň je ale na místě se ptát, zda by skutečně došlo k rozpoutání hyperinflace, kdyby ekonomika nebyla celé roky držena ve zostřujícím se proinflačním kurzu. Na druhé straně zní názor reprezentovaný například ekonomem Heinrichem Herknerem, který tvrdí, že „inflace všechno roztrhala rozervala a postavila na hlavu“.[12]

 Ve své práci se meritorně věnuji hyperinflaci a okolnostem s ní spojených, protože je v celém inflačním procesu považuji za nejzávažnější.

2. Příčiny inflace

„Inflace z let 1914-1923 není žádnou hospodářskou nehodou. Naopak se jedná o primárně politický fenomén,“ formuloval obecně přijímanou hypotézu historik Knut Borchardt. Inflace podle něj není primárně měnově-hospodářský problém se sekundárními společenskými dopady, nýbrž boj o prostředky s monetárními podmínkami a následky. Proto pro její vysvětlení nelze uplatnit abstraktní teoretické modely. [13]

Názory na příčiny a řešení inflace a následně hyperinflace ve Výmarské republice se různí. Od antirepublikánských politiků a autorů lze zaznamenat takový výklad, že inflaci způsobily podmínky Versailleské mírové smlouvy. Z podobných kruhů zaznívala kritika neschopnosti politiků, kteří se dostali k moci po listopadu 1918. Odpůrci volného trhu zase poukazovali na podíl spekulantů, kteří bohatli na pádu měny a svými kroky na trzích jej dále podporovali. A nelze pominout ani zmíněné sledování vyššího inflačního cíle.

Tyto pohledy na věc jsou silně ideologické a žádný z nich pravděpodobně nelze považovat za hlavního hybatele inflace. Lze však připustit, že svůj díl na vývoji událostí směrem k hyperinflaci měly.

Ryze ekonomické a odborně přijímané hledisko vidí počátky proinflační politiky již na počátku první světové války, tedy v roce 1914. Říšská vláda se tehdy rozhodla nefinancovat válečné výdaje nepopulárním zvýšením daní, nýbrž formou půjček, mimo jiné také od občanů, kteří z nich později měli získat jen naprostý zlomek původní hodnoty. Došlo také k uvolnění zákonů zajišťujících poměrně přísný poměr krytí papírových peněz zlatými rezervami. Z přísného poměru bylo ustoupeno tak, aby tiskařské stroje mohly uspokojovat rostoucí finanční náročnost zbrojení. Výsledkem byl rychlý pád říšské marky na mezinárodním trhu, kde v roce 1918 klesla na polovinu své předválečné hodnoty.[14]

Inflaci jistě napomohly spojenci požadované reparace, které byly vyčísleny v takové výši, že by významně zatížily i zdravou zemi, natožpak poražené a zadlužené Německo. Zároveň byli politici vystaveni široké škále problémů, které bylo nutno řešit. Inflace byla zpočátku jen jedním z nich. Po válce se nezdálo, že půjde o zásadní problém ekonomiky, dokonce svým způsobem pomáhala rychlejšímu rozvoji hospodářství. V prvních poválečných letech se jí dařilo držet pod kontrolou, a přestože by se z dnešního pohledu dala označit za pádivou, lidem příliš nevadila, jelikož mzdy její vývoj reflektovaly. Německo však bylo již po válce tak finančně hospodářsky zatíženo, že situaci mohlo jen těžko řešit, aniž by se dostalo do krize.[15]

Německo inflaci využívalo také jako prostředek k obcházení reparačních požadavků. Dalo by se říct, že inflace byla částí německé reparační politiky. Dala se totiž použít jako argument k obcházení mírové smlouvy. Dokud totiž trvaly inflační tendence, nebylo možné přesně určit schopnost Německa splácet. Němci mohli tvrdit, že každá další reparační splátka situaci ještě zhorší. Spojenci však pro takovou argumentaci neměli pochopení a na reparacích trvali, nehledě na hospodářskou situaci Německa. [16]